Jak to celé vzniklo
„Moc teplého oblečení si brát nemusíš,“ řekl mi tehdejší šéf Andrej a já jsem rychle vygooglila všechny dostupné informace o Wimu Hofovi, v roce 2016 ještě ne docela známému podivínovi z Holandska. Andrej mě poslal na trochu netradiční pracovní cestu. Právě trávil 6 dní na výcviku u Wima a v maximální euforii z toho, co metoda dokáže, poslal na kurz i mě, abych jako jeho redaktorka představila na tehdy Hofem nepolíbené slovenské a české scéně klíčové informace, detailní články a konkrétní příběhy lidí, kteří metodu praktikují.
O 5 dní později jsem se už vezla do Polska s poněkud bizarním obsahem zavazadel – pohorky, žabky, funkční triko s plavkami, spacák, notebook, diktafon, kraťasy a pár nově koupených horských maček.
Andrej mi při obědě těsně před mým odjezdem stihnul shrnout, jaký transformující zážitek to pro něj byl, jak vytěžil z těla maximum, uvolnil se ve vodě a téměř zemřel při výstupu na Sněžku v kraťasech a v teplotách -10 °C.
Jako maximálně zimomřivého člověka, který nosil každoročně od října do března pod kalhotami dva páry punčoch a na nich pár ponožek, mě to právě nemotivovalo. „Neboj, každý to dal, dáš to i ty,“ řekl a tím byly moje strachy a úzkosti odbyty.
Během následujících šesti dní jsem se ocitla ve víru aktivit Metody Wima Hofa – dýchání, práce s myslí a koncentrací, voda, dýchání, meditace, dýchání, znovu mindset, znovu voda, sauna, výstup na Sněžku a zase dech, euforie, překvapení, hrdost, endorfiny… Tak jako většinu lidí, kteří se vydají na týden do Polska na zimní výcvik WHM, i mě metoda pohltila, a to i přesto, že jsem neměla žádné zkušenosti, a dokonce ani motivaci nebo chuť něco podobného zkoušet. Šest dní v polské Przesiece mi navíc umožnilo udělat množství rozhovorů s účastníky z celého světa, s instruktory i se samotným Wimem a pochopit jejich motivace a cíle.
Po návratu domů jsem si poté, co jsem se každé ráno rozdýchala, sedla za počítač a trávila dopoledne načítáním materiálů, konzultacemi s odborníky a druhou polovinu dne psaním. Andrejova vize byla jasná – chceme krátkou, ale výstižnou knihu s příběhem, která každého, i člověka bez jakýchkoli zkušeností, bezpečně provede metodou a dá mu příklad, jak i takový zimomřivec jako já najde v sobě sílu zvládnout nejnáročnější chladová cvičení.
Od chvíle, kdy jsem se v Polsku poprvé ponořila do vody, již uběhly více než tři roky. WHM je tak pevnou součástí mého každodenního života jako čištění zubů. Již více než rok metodu i učím, protože sílu, zdraví a radost, kterou mi přináší, jsem chtěla začít sdílet s ostatními nejen na stránkách Učně ledu, ale i živě.
S knihou mám ale doposud spojené všechny své prvotiny v oblasti WHM – první ledová koupel, první dýchání, první ponor do řeky, první cvičení koncentrace, první výstup na lehko na horu… Jsem ráda, že díky ní každý, kdo přijde na můj kurz a poslouchá člověka, který má dnes pevný vztah s chladem, dostane podrobný náhled i do mých začátků, do toho, jak krátce trvá vybudovat si s chladem vztah a jak snadno se toho dá dosáhnout. A hlavně – jak říká Wim – kniha je důkazem, že to zvládne každý.
Ice party a křest knihy
1 500 kilo ledu, 2 velké bazény, 500 lidí, bubny, Učeň ledu zmrazený v obrovském ledovém kvádru a Wim Hof.
Čtyři měsíce od prvního slova napsaného v dokumentu bez názvu, ze kterého měla v nejbližším období vzniknout kniha, jsme v Bratislavě křtili Učně ledu.
Se slovy na stránkách jsme chtěli od prvního dne, kdy kniha vyšla, šířit i zážitek, zkušenost a praxi, a tak jsme se rozhodli uspořádat místo běžného interiérového křtu knihy velkou venkovní událost, kde by si lidé mohli metodu vyzkoušet.
Hned poté, co dorazil Wim a do mikrofonu hlučně pověděl něco o sobě a o metodě, jsme na Učně ledu nasypali několik kostek ledu. Křest tak byl za námi a otevřel se prostor pro trochu praxe. Po skupinovém dýchání venku na trávě jsme do bazénů nasypali 1 500 kg ledu a pod Wimovým vedením se v nich vystřídaly stovky lidí.
Už pár dní poté, co se kniha dostala do knihkupectví, jsem začala dostávat první zprávy o tom, jak příběh člověka s bídnou tolerancí ke chladu inspiroval i další „nemilovníky“ chladu k tomu, aby se také pokusili rozvinout k němu svůj vztah a aby se jim dostalo alespoň pár přínosů, které metoda nabízí. Úloha knihy byla tím pádem splněna – inspirovala, motivovala a byla důkazem toho, že do WHM se může pustit kdokoli.
Recenze
Úryvky a objednávka
Kapitola Extravagance přírody, str. 19–20
Slova chlad, led a zima mají většinou negativní konotace. Pocit tělesného chladu si automaticky spojujeme s nachlazením, o mrtvých jsme zvyklí říkat, že jsou studení jako led, a o živých s ledovým srdcem si nemyslíme nic dobrého. „Chladní“ lidé nás odpuzují. Kdykoliv očekáváme, že nám bude chladno, zachumláme se do šál a čepic, abychom se pocitu zimy vyhnuli. Souvisí to samozřejmě s naším vžitým instinktem pro přežití, ale pravda je taková, že pokud je zima fyzicky zvládnutelná, nemáme důvod, abychom s ní bojovali. Hofův přístup je revoluční právě proto, že poskytuje zcela nový pohled na vztah chladu a lidského těla. Přetváří náš hluboce zakořeněný negativní názor na chlad a staví ho do pozice, v níž představuje výzvu a skvělý tréninkový prostor, díky kterému můžeme své tělo posilnit. Zima zde byla vždy a lidské tělo se jí ve většině případů dokázalo přizpůsobit. Proč se tedy dnes stavíme do pozice jejích otroků? Chlad přece nemusí automaticky vést k prochladnutí. I právě proto se Hofova rada „přestaňte bojovat proti chladu, chyťte ho za pačesy a sžijte se s ním“ jeví i dnes všem obyvatelům severního i jižního pólu, kteří s tímto výrokem přesvědčeně souhlasí, banálně logická.
Kapitola Jen dýchej, str. 37
Jak přežít v bazénu plném studené vody a s plovoucími kusy ledu? Musí přece existovat něco, co vede k úspěšnému zvládnutí takové situace, jakýsi klíč či tajemství, o kterém nováček ještě netuší, ale kterého si je Wim Hof, držitel světového rekordu za téměř dvouhodinový pobyt v ledu, dobře vědom. Jsou čtyři hodiny odpoledne, 2. prosinec 2016. Dva stupně Celsia v Przesiece pomalu klesají pod nulu. Lidé se začínají shromažďovat ve vestibulu Olympie, malého hotelu obehnaného dřevěnými chatami. Někteří mají na sobě všechno teplé oblečení, které si přinesli, jiní si oblékli pouze tenké teplákové bundy. Každý má však na zádech malý batoh, protože instrukce, které jsme obdrželi před dvěma hodinami, byly jasné: „Oblečte si plavky, vezměte si nějaké teplé oblečení a ručník. Jdeme se vykoupat.“
Kapitola Životní cyklus, str. 48–49
Místnost ze tří stran olemovaná prosklenými stěnami s výhledem na holé větve stromů se najednou zaplní hlasitými poryvy proudícího vzduchu, jako kdyby přes sklo pronikaly závany větru. Silné nádechy ztělesňují hlad těla po kyslíku. Všichni ležíme natažení na karimatkách a zabalení ve spacích pytlích, abychom si udrželi tělesné teplo, které aktivním dýcháním vyprodukujeme. Většina z nás leží tváří ke stropu. Máme zavřené oči a veškerou pozornost věnujeme plicím. Naše dechy jsou jako vlny na moři: slyšíme jejich hlasité narážení a vidíme jejich vlnění na hladině. Po deseti plynulých nádeších se rytmus dýchání zrychlí. Hlučný vítr v místnosti, který roztahuje naše hrudní koše na maximum, ještě zesílí.
„Dýchejte! Nádech, výdech,“ velí instruktor a s každým novým nádechem a pohledem mapuje, jak naše těla odpovídají na jeho výzvy. Bere na sebe všechny povinnosti a vyprazdňuje naše mysli. Nemusíme počítat nádechy a nemusíme se soustředit ani na rytmus dýchání.
„Dvacet. Pojďme, zrychlete!“ křičí a začíná odpočítávat.
Hrudníky všech aktivně dýchajících se hýbou stále rychleji a s každým výdechem se na chvíli uvolňují. Někteří se s rostoucím množstvím kyslíku v těle začínají cítit trochu malátně. I já tento příval nových molekul vnímám: jemné točení hlavy a brnění v končetinách i na rtech. Všichni však pokračují dál. Dýchání si užíváme se vším, co s sebou nese. Surfujeme na stále silnějších a rychlejších vlnách kyslíku a lapáme po dechu, jako kdybychom se po dlouhých minutách právě vynořili z vody.
Kapitola Jedna hora, dva státy, 60 polonahých lidí, str. 85–86
Skupina se vydává kluzkou stezkou směrem nahoru. Povídáme si a smějeme se, ale vedle toho se koncentrujeme a dýcháme celým objemem svých plic, abychom chlad, který občas vytrvale dotírá, dokázali zvládnout. Někdy nás chytne za předloktí, za pás nebo za zmrzlé prsty a způsobuje nám potíže s udržováním malého vnitřního plaménku, kterým se snažíme sami sebe vědomě zahřívat. Vítr, který naštěstí pofukuje pouze čas od času, komplikuje udržování vnitřního ohně ještě více, protože na již tak ledovou pokožku přikládá další studené obklady. Pod pozornýma očima instruktorů však navzdory všemu pomalu postupujeme,
až se po levotočivé zatáčce poprvé dostáváme pod příjemně hřejivé paprsky slunce.
Přestávka. Užíváme si výhled a nečekané teplo. Fotíme okolní krajinu a prohlížíme si fotky, jejichž kvalitu trochu zhoršují ostré sluneční paprsky. Po krátké chvíli pokračujeme ve výstupu a boříme šedesát párů ostrých železných maček do kluzké stezky, která nás kolem zakrslé kosodřeviny se špičatými rampouchy konečně vede k místu, ze kterého vidíme vrchol hory.
Kapitola Konec začátku, str. 119
„Odjakživa jsem nesnášela chlad. Každou zimu jsem jen protrpěla… V jistém okamžiku
to už začalo být tak nesnesitelné, že jsem se s tím rozhodla něco udělat. Nejprve jsem si
myslela, že týden v polských horách se vším tím otužováním je trochu příliš, tak jsem se
přihlásila pouze na krátký workshop v Amsterdamu. Tam se ale stalo něco nečekaného… Zjistila jsem, že dokážu sedět v bazénu plném ledu jen tak, aniž by mi byla zima. Takže po deseti týdnech internetového kurzu jsem se přece jen rozhodla přijet i do Polska. Užila jsem si každou minutu strávenou v Przesiece. Nemohla jsem uvěřit všemu, co jsem tady dokázala. Někdy, když jsme se chystali na nějaké „studené cvičení“, jsem si v duchu říkala: „Tak toto tedy v žádném případě.“ Ale nakonec jsem vždycky všechno i tak zvládla. A co je ještě
důležitější, užila jsem si to. Moje mysl se v ledové vodě jednoduše zavřela. Ztichla… Myslela jsem jen na to, jak si udržet tělesné teplo. I když jsem občas s nějakými věcmi trochu zápasila, s pomocí instruktorů jsem překonala všechny překážky. Právě to mě celou dobu velmi motivovalo. A opět jsem si začala hrát ve sněhu!“
Helen, 57
Objednávka
Učeň ledu je dostupný ve čtyřech jazykových mutacích. Původně byla kniha napsaná v angličtině a z ní pak byla přeložena postupně do slovenštiny, češtiny a němčiny. Na Slovensku je momentálně v prodeji již třetí vydání knihy.
Učeň ledu je se slevou k dispozici i pro větší odběr (vhodné na přednášky/teambuildingy/festivaly atd.) nebo pro distribuci do specifických sítí a obchodů.